Jak jsme byli v rybí restauraci

Tak si ti moji naivní rodičové usmysleli, že se mermomocí pojedou naobědvat do poctivé jihočeské rybí restaurace kousek vedle Třeboně.

To že mě předtím vláčeli po rozpálené Třeboni, tahali po supermarketu „Plenny market“ a krmili v nedůstojných pozicích v parku a na parkovišti, tak to jsem ještě jakž takž ustál. Nicméně jejich naivní představa, že si vychutnají klidný pozdní oběd, mě opravdu pobavila.

Pozorný čtenář mých zápisků už asi tuší jak to celé dopadlo, nicméně začněmež od začátku. Už na parkovišti u Penny marketu jsem jednoznačně dával najevo, že se mi už žádné další manévry nepozdávají; nasosal jsem se co se dalo (opravdu jsem se přemohl a pobral tolik mlíka, že by se to mohlo rovnat ekvivalentu celé kachny, pul kila zelí a 20 knedlíků), a poté jsem ze své zásoby v nepravidelných intervalech upouštěl na náhodně zvolená a špatně dostupná místa na svém těle, popřípadě i v okolí.

Jakobych házel kroupy do kouta, nebo holínku přes rameno, rodiče to vubec netrklo a tak nacpavši mě do té jejich zaprděné autosedačky, což jsem okomentoval náležitou dávkou, odjeli směr ta jejich vyvolená hospoda. Přestože cesta byla krátká, zaklimbal jsem. Rodiče místo aby posvátně hleděli na jejich klimbajícího andílka (MĚ – to pro ty pomalejší, ani jeden z rodičů k žádným zdrogovaným svatým většinou nevzhlíží), vymontovali mě i se sedačkou a nechutně nadšeně vyrazili směr hospoda. Tak co s nima, řekl jsem si a nahodil klimbací režim, který je vždy naprosto dokonale zmate.

Ti moji staříčkové, místo aby mi šetřili na auto a byt se pěkně rozšoupli a místo nejlevnějšího guláše si poručili nejen hlavní chody, ale i luxusní předkrmky v podobě rybí polívčičky (to bych ještě pochopil, přece jen stařík vypadá že nějaké prašule vysolí) a ráčka na česneku (co si ta máma myslela, když si to objednávala, to nepochopím).

Nicméně jak chcete rodičové, pomyslel jsem si a přesně ve chvíli kdy si máma strčila do pusy první kousek lahůdky z raka jsem spustil. Jejich naivní pokus o mé uklidnění a zabavení ve mě akorát vyvolal další blicí vlnu, a to tak že pořádnou. No a jelikož si mysleli, že si snad budou dávat ochutnávat a debatovat o chutnosti daných předkrmů, tak jsem jim ty jejich plány pěkně pocuchal. Nejdřív to vzdal táta a dal mě mámě, pak to vzdala máma a dala mě tátovi, pak to vzdal táta a dal mě mámě a pak už to máma nevydržela a šla do auta pro kočár a že prý mě uspí ježděním po okolí.

No totální rozklad! Už jsem tak blízko cíle! Už stačí jen neusnout, až se se mnou bude plahočit a oběd bude zcela zruinován. Snad si konečně uvědomí, kdo je číslo 1.

Tak už se s mámou drncáme po polní cestě a je to tak příjemné, že si snad i zívnu. Ale pozor rozhodně jí neusnu, řvát, řvát, řvát !!

Najednou, chvilka klidu, už nejedeme. Ale co řvát, řvát, řvát.

A už zase jedeme, hm a nový hlas, táta převzal otěže mého kočárku. Chachá teď se už zbytek dne budou kvuli mě jenom hádat a už mě nikdy nevezmou do hospody užívat si.

*Hmm, ten táta má ale hluboký mužný hlas. A zase drncáme.........

Otvírám oči.

To ne!*

Já jsem vytuhnul! Slyším jak máma říká, že dá tátovi poslední kousek pstruha do pusinky.

Uáááá, Uáááá, Uááá, takle teda ne. Táta mě bere a zdá se, že ho to vůbec nestresuje. Jedeme k autu a prý pojedeme domů.

Tak nakonec na mě zase vyzráli, ale rozhodně jsem se ukázal jako super schopný a nebezpečný manipulátor. Ještě jim budu chvíli řvát v autě, ale už jsem unavený a nakonec si dám chvilku šlofíčka.

««« Předchozí text: Cesta kolem Světa Následující text: Jáchym a jáchym »»»